Je konec prázdnin. Za pár dní se jde do školy. Před chvílí jsem se na této procházce ocitl sám. To otevřelo bránu mým myšlenkám. Musím se k něčemu přiznat — já se do školy těším. Stojí za tím jednoduchý důvod — tento školní rok je první školní rok v mém životě, kdy se nebudu muset o nic strachovat. Nebudu muset řešit, jestli se mnou bude někdo sedět, nemusím řešit, že jdu na novou školu, že jsem se s někým pohádal…

Procházím uličkou, kterou chodím na procházky celý život. Moc se toho nezměnilo. Jen je trochu tepleji, vyrostl zde nový rodinný dům a v tom šedém domečku už nežije ta stará paní na vozíčku — prý umřela na COVID.

Procházím kolem hrajících si dětí. Jsou tam čtyři holčičky a jeden chlapeček. Spíše než jako hra to však vypadá jako souboj. Přijel k nim tatínek na kole. Ten si očividně ničeho nevšiml. Ty holčičky mají v ruce florbalovou hokejku (anebo jak se to jmenuje) a florbalový míček. Jedna z nich na toho chlapečka zakřičela: „Tímhle tě zbijem!“ Chlapeček ustoupil. Jiná holčička promluvila: „Teď se bojíš, co?“ Místo toho, aby chlapeček odešel, holčičkám dále čelil. I když ho nemám zrovna v lásce (nesnáším ho…), bylo mi ho líto. Mohl jsem promluvit, zakročit. Ty holčičky by se mě pravděpodobně bály, ale nic jsem neudělal. Ani nevím proč. Možná jsem si jen chtěl užít zbytek procházky.

Ohlédl jsem se za sebe. Jsem skoro doma. Ona ulice s novým domkem a bez paní na vozíčku pokojně leží za mnou. Děti se stále zlobí. Ten chlapeček to pořád nevzdal. „Proč tam pořád stojí?“ zamyslel jsem se. S touto myšlenkou a chmurným pocitem v těle jdu domů. Za dveřmi se se mnou loučí oranžová záře. „Dobrou noc.“

No, a to je vše. Já doufám, že se Vám příběh líbil. Budu rád, když mě budete sledovat na Instagramu - @itsgladsimon. Tak zase někdy příště... ... na čtenou!

Váš Šimon💛