Po velké válce se svět velice proměnil. Jaderné běsnění probudilo z hlubin Země dávné draky. Ukázalo se, že měli úplně jinou funkci, než si lidstvo myslelo – sloužili jako doktoři naší modré planety. Za 10 let již skoro nebylo poznat, že se vůbec nějaká válka odehrála. Stejně tak však nebylo možné poznat, že zde kdy byla nějaká vyspělá civilizace – starý svět lidi s sebou stáhl do hlubin pralesů, které pokryly celou planetu…

V hlubinách jednoho pobřežního lesa žiju i já, Aster. Svůj úkryt mám jako spousta jiných v tlustých kmenech dračích stromů. Jak se říká – pod svícnem je největší tma. Tyto stromy zmutovaly a zesílily. Jako jedny z mála teď udrží i ty nejtěžší draky. Podpálení nehrozí, protože jsou odolné i proti jejich žáru a chladu. Draci si je zamilovali. Každý druh má i svůj druh dračího stromu. Když jsou zde, jsou tak zabraní do jídla, že je nějaký člověk nezajímá. Navíc existují i draci přátelští. Na ty jsem měla štěstí já. Žijeme spolu v harmonii – oni chrání můj úkryt a já jim dělám milou společnost.

Dnes mi však došla sůl. Navíc by se mi líbila i nějaká ta ryba. Rozhodla jsem se tedy, že se vypravím na nebezpečnou, ale nutnou cestu na pláž. Oblékla jsem si smaragdový plášť a naplnila kapsy mého obleku zbraněmi a pomůckami, které bych mohla potřebovat.

Vylezla jsem z malého otvoru v kmenu, který slouží jako vchod. Pomocí větví jsem se dostala na mokrou trávu. Postupovala jsem pomalu – naposledy jsem tudy šla před několika týdny. Prosekaná cestička zmizela v houštinách ostnatých keřů a lián. Musela jsem však být zároveň velmi opatrná – prozrazení pozice může znamenat smrt.

Vypadalo to, že se dnes obejdu bez kontaktu s čímkoliv živým, ale vesmír si očividně přál jinak. Potkala jsem traka – tygra zkříženého s drakem. Sto metrů ode mě se snesl na svých mohutných křídlech. Nutně si mě však nevšímal. Nehledal potravu, ale zábavu. Pomalu jsem zahalena do pláště ustupovala. Skoro jsem byla pryč, ale to bych nesměla narazit na tu nenasytnou opici. Ta narozdíl od traka hlad měla. Sice jsem ji pár seky nožem zneškodnila, ale natropila příliš hluku. Zbyla mi jediná možnost. Vytáhla jsem před odchodem nabroušené nože a vrazila je do kmene stromu.

Drží! Začala jsem co nejrychleji šplhat. Trakům se nelíbí mezi větvemi. I přesto mě pronásledoval. Jeho drápy se mi skoro zaryly do nohy, ale vtom se objevil jiný trak a započal souboj, pro který sem první trak přišel. Již jsem je nezajímala. Pomocí lián jsem se dostala dál od souboje. Po spuštění jsem si dávala velký pozor – při soubojích si traci nevšímají okolí. Spoustu zvířat tak svým tělem zavalí. A já mezi těmito nešťastníky opravdu být nechci.

Prodrat se na okraj lesa mi zabralo dobrou hodinu. Tráva se tam mísila s pískem. Tento přechod mě vždy naprosto pohltí. Ještě rychlý průzkum okolí, nádech a… ... vystoupila jsem na výsluní. Sluneční paprsky se dotýkaly mé kůže, která je týdny cítila pouze skrz mohutné listy. Vykročila jsem k moři. Dotkla jsem se vody a… ... uslyšela mohutný blížící se řev…

Doufám, že se vám článek líbil. Pro více lifestyle contentu mě můžete sledovat na Instagramu @simonglad_ Tak zase příště… … na čtenou!

Váš Šimon💛